I letos se eMan zúčastnil soutěže Do práce na kole. A nejenom zúčastnil – získali jsme titul Pražský cyklozaměstnavatel roku 2018 a náš COO Michal Košek je druhým nejvýkonnějším cyklistou tohoto ročníku. Co na svých cestách naše týmy zažily a proč se u nás měly jako v bavlnce?
Vstávat před rozedněním občas stojí za to
1 měsíc, 2 týmy, 9 eManů, 6.020 kilometrů a nespočet hodin v sedle kola. Květen byl u nás ve znamení cyklopočtů. A vyplatilo se, do sbírky našich zelených aktivit ocenění Pražský cyklozaměstnavatel roku 2018 krásně zapadne. Tímto to pro nás ale zdaleka nekončí, venku je pěkně, takže jezdíme dál!
Co eMani na kole v květnu zažili?
Vašek Loufek za ten měsíc vystřídal asi 40 různých kol aneb ať žijí Rekola.
Dominik Matoulek, autor článků o lokalizaci, jezdil se svým horákem po polňačce, aby měl zajímavější trasu.
Martin Matuna spojil příjemné s užitečným, protože měl v květnu auto v servisu. V rámci Do práce na kole taky absolvoval 53. ročník Pochodu Praha – Prčice.
Verču Bohuslavovou na cyklostezce oslovil důchodce na kole, jestli by s ním nechtěla jet do Klecan, že se mu nechce samotnému. Nakonec se alespoň doprovodili na křižovatku.
Honza Kučera měl s Verčou stejný počet kilometrů a celou dobu se předháněli, kdo vyhraje. Dopadlo to gentle(wo)manskou dohodou a kolegiálně skončili se stejným počtem kilometrů.
Jana Lochmanová ze své statistiky zjistila, že čím později jela do práce, tím méně sportovců a víc pejskařů potkala. Taky jí poprvé v životě spadl řetěz, ale prý nespadla s ním.
Michal Czinner zjistil, že v 8:00 jsou stánky s pivem zavřené, i když na něj měl po 50 ujetých kilometrech fakt chuť. Taky se přiznal, že ⅔ svých najetých kilometrů ujel za dva dny. No a na poslední dny si půjčil silniční kolo a od té doby po nich pošilhává.
Mirka Vodičková jezdila Stromovkou a když po měsíci nasedla na metro, byla jak v Jiříkově vidění. Na kole si troufla i do centra, kolem Národního divadla a Karlova mostu, mezi tramvaje, turisty a auta. Byl to adrenalin, ale taky zážitek, vnímat ruch tak zblízka a přitom jako nezávislý pozorovatel.
Náš spolumajitel a COO, Michal Košek, najezdil úctyhodných 4.303 km a umístil se druhý v celorepublikové výkonnostní kategorii. Nebylo to ale jen tak. Aby za měsíc dokázal pokořit tento rekord, vstával denně kolem třetí, čtvrté hodiny ráno a najížděl kilometry.
Jaké to je, Michale, ujet za měsíc 4.303 kilometrů?
Ráno jsem vyrážel po pravém břehu Vltavy směr Černošice a točil jsem takové okruhy. Za Barrandovským mostem jsou bažanti a bylo kouzelné, že když jsem projížděl a vycházelo slunce, tak vylítávali. A taky vycházeli zajíci, ježci a vůbec jsem potkal spoustu zvířat.
Nejhorší byla polovina měsíce. To byl brutální déšť a já jsem najel ráno 125 km a večer 80 km. Během toho jsem asi čtyřikrát zmokl. A aby toho nebylo málo, natáhl jsem se u Mánesa na kolejích. To byla opravdu psychika úplně dole. Ale když jedeš takhle po ránu a vidíš v Modřanech nad golfovým hřištěm vycházet sluníčko, tak tě to zase nabije.
Nejdelší cesta byla v pátek večer, to jsem dal 300 km na přehradu Nové Mlýny. To se jelo moc hezky. Blbé bylo, že celý květen foukal východní vítr, takže jsem vyjížděl celý měsíc proti němu. A občas foukalo fakt hodně a dost jsem se těšil až to u Poděbrad otočím zpět na Prahu. Předposlední den ve středu navíc zase hrozně pršelo a ten den jsem měl čtyři defekty. Dva ráno a odpoledne jsem prorazil oba dva pláště, člověk musí koukat víc na silnici než po holkách 😀
Nejtěžší na tom je, že vlastně vymažeš celý květen. Nedělal jsem nic jiného, než spal, pracoval a jezdil na kole. Na začátku měsíce se mi narodilo miminko a moc jsem si ho neužil. Občas když jsem tak jezdil v noci, tak mě napadalo, co tam vlastně dělám a že chci být doma s rodinou a musím jí poděkovat, že to ustála.
Na začátku měsíce jsem si zaběhl maraton, pak jezdil okolo těch 200 km denně a v sobotu po skončení soutěže běžel půlmaraton. Takže to byl docela zápřah na nohy. Ale celý ten závod je vlastně o hlavě. Není to o fyzickém výkonu. A poslední týden už jsem tomu obětovat nechtěl, jezdil jsem jen 60 až 80 km denně. Už mi chyběly děti a chtěl jsem být více doma.
A smekám klobouk nejen Honzovi Kavalírovi, který mě porazil a ujel 5.004,6 km, ale nejvíc těm lidem, kteří takto neuvažují. Kteří to neberou jako závod, jako snahu ujet co nejvíc. Ale kteří normálně jezdí auty a teď se prostě fakt hecli a na to kolo sedli. Nebo vzali koloběžku, běželi, jeli tramvají, …
Člověk pak taky přijde v lepší náladě do práce, když nestojí hodinu a půl v koloně. A navíc uleví městu a ovzduší. Přál bych si, aby lidé využívali alternativní druhy dopravy, tramvaj, metro, kolo. Myslím, že by to měla být vize města do budoucna a že tam by to mělo směřovat. Podporovat tyhle snahy a ne zastavět město širokými silnicemi. Že lidé překonají pohodlnost. Já už si třeba ani nepamatuju, kdy jsem byl naposled v práci autem.
Taky by bylo super, kdyby k sobě lidé byli ohleduplnější. Za ten měsíc jsem nejen poznal, že řidiči nejsou ohleduplní k cyklistům, ale že naopak ani cyklisté k řidičům. A moc by se mi líbilo, kdyby k sobě lidé byli tolerantnější. Ať už sedí v autě nebo na kole. Aby se dalo jezdit bezpečně.
A jak jsme se o své cykloborce starali?
Ve firemní flotile máme k dispozici dvě kola a dvě koloběžky.
Kdo má kolo vlastní, může si své cyklooře ustájit v naší vnitřní kolárně.
Máme vlastní sprchu, kde můžou spláchnout pot a prach z náročných cest.
Pořídili jsme jim slušivé a funkční eManí dresy. Protože “Where we’re going we don’t need roads”. (Dr. Emmet Brown, Back to the Future)
Na závěr jsme celou akci vyhodnotili na společném obědě, kam jsme dojeli (jak jinak) na kole 🙂
