Jirka Pech: Od výdělku 20 000 Kč ročně k zodpovědnosti za obrat 4,5 mld. Kč | eMan

Jirka Pech: Od výdělku 20 000 Kč ročně k zodpovědnosti za obrat 4,5 mld. Kč

Náš Solution Architect se v rozhovoru s námi podělil o příběh své cesty. Ta vedla přes vojnu a korporáty až k vlastním firmám a eManovi. Napadlo by vás, že už ve 14 letech učil dospělé programovat?

Vladka: Jirka Pech působí jako Solution Architect na naší pobočce v Hradci Králové. Takže, Jirko, jak dlouho pracuješ v eManu?

Jirka: Rok a půl.

Vladka: A kde jsi dělal předtím?

Jirka: Kdybych začal úplně od začátku, tak jsem nejdřív dělal jako civilní voják pro VUT v Brně, tam jsem pro ně psal nějaké intranety a podobné věci. Pak jsem dělal pro O2 ještě předtím, než to bylo O2. Jmenovalo se to Český Telecom a pak Telefónica O2, tam jsem pro ně psal aplikace pro telefonní automaty a jejich správu. Ty už taky dneska málo kdo zná. Plus jsem dělal nějaké věci nad velkýma Oracle databázema, a protože tam měli asi šest set různě propojených aplikací, tak tam byla pořád potřeba nějaké integrace.

Pak jsem dělal pro společnost, která se jmenuje Tech Data, respektive u nás tehdy Tech Data Distribution. To byl druhý největší distributor IT a spotřební elektroniky. Tam jsem nastoupil jako vývojář a odcházel jsem odtamtud po sedmi letech jako eCommerce Manager, kdy jsem měl na starosti celý obrat eCommerce v hodnotě přes 4,5 mld. za rok.

Pak jsem založil rovnou dvě firmy. Jedna byla takový experiment: úplně bezobslužný elektronický obchod. Tehdy jsem totiž prohlásil, že nevím, kde se berou takové marže v elektronickém businessu a proč jsou vůbec potřeba nějaký lidi, když to jde všechno nastavit automaticky. Takže to byl takový proof of concept, kdy jsem si k tomu napsal celý software a zjistil jsem, že to jde. Jde to až do okamžiku, než člověk přijde s nějakou reklamací, takže se to ukázalo jako životaschopné. Nicméně já jsem na to neměl čas, takže jsem tuto firmu asi po třech letech zavřel.

A druhá firma, tu jsem založil s kamarády a s bráchou. Bylo to ještě v době před takzvaným solárním boomem, kdy jsme se shodli, že stavět solární elektrárny dává docela smysl. Začali jsme stavět na střechách a realizovali taky největší projekt v Česku. V areálu v Josefově Dole jsme totiž postavili elektrárnu, která má asi jeden megawatt na šestnácti střechách. V takovým starým areálu, kde dřív měli vodní elektrárnu. Tu nechali zchátrat, pak ji rozkradli, pak ji někdo zprivatizoval a ten někdo se rozhodl, že ten zelený zdroj by tam chtěl. Tak jsme pro ně postavili tuhle elektrárnu. No a pak přišel solární boom, s ním přišlo omezení legislativy a stát tohle podnikání prakticky úplně na nějakou dobu zabil. My jsme se nejdřív přeorientovali na tepelná čerpadla, ale kamarády a bráchu, co to se mnou zakládali, to už úplně nebavilo, takže jsme se rozhodli, že to rozpustíme. Firmu jsme zavřeli a servis těch elektráren jsme předali firmám, který jsou v tom businessu dodneška poměrně zajímavý.

A pak jsem šel do jedné softwarové firmy v Hradci Králové, moje jediné kritérium totiž bylo, že to chci mít do práce 5 minut. Tak jsem se podíval doprava a tam byla jedna firma, která mě ale úplně neoslovila. A pak jsem se podíval doleva a tam byl tenhle software house, za kterým měly moje děti školku. Navíc jsem si tam docela sednul s lidma, se kterýma jsem mluvil během pohovoru, takže bylo rozhodnuto. Bohužel jsem se až později dozvěděl, že se v té firmě v podstatě dělá 90 % věcí v Perlu a to není úplně jazyk, ve kterým bych chtěl něco psát nebo ve kterým bych se chtěl koukat, jak je někdo nucen psát. Takže jsem tam odstartoval trošku novou éru, kdy se věci začaly dělat pořádně – a v Javě. Odtamtud jsem odcházel asi po třech letech do eMana, kdy mě Vláďa Geršl oslovil, jestli bych nechtěl rozjet hradeckou pobočku. No bohužel se teď zdá, že jsem víc v Praze než Hradci, na pobočce jsem už nebyl asi tři týdny. Takže ne vždycky to úplně vyjde, ale taková je zhruba ta geneze.

 

 

Vladka: Máš toho za sebou teda strašně moc. Říkal jsi, že jsi začínal u vojáků jako civilní zaměstnanec – jaké to je, programovat pro vojáky?

Jirka: To není u vojáků jako civilní zaměstnanec. Za mého mládí byla totiž povinná vojenská služba. Já měl už dva bráchy, kteří to absolvovali a viděl jsem, že jediný, co se tam naučili, bylo chlastat. Tak jsem si říkal, že úplně nechci zabít ten rok tím, že se budu učit chlastat. To přece můžu udělat kdykoliv potom. Naštěstí existovala alternativa, jmenovalo se to civilní vojenská služba. Fungovalo to tak, že člověk přišel na nějaký odbor, tam prohlásil, že služba v armádě se neslučuje s jeho přesvědčením (což by odpovídalo, protože já jsem byl přesvědčený, že jako fakt není nutný se učit chlastat) a oni tě na základě toho v podstatě vyřadí z povinnosti nastoupit na výcvik. Místo toho ale musíš jít na rok a půl sloužit někam do civilního sektoru.

V praxi to vypadá tak, že nastoupíš na nějakou pozici a jsi v té roli, kdy si s tebou může úplně každý vytřít. To znamená – i uklízečka ti může velet. V podstatě každý v té organizaci po tobě může cokoli chtít, protože jsi úplný nic. Navíc tvoje odměna je úplně zanedbatelná, prakticky to stačí sotva na jídlo. Instituce ti zpravidla zajišťuje nějaké ubytování, pokud to není v místě, kde bydlíš. Pak ti nezajišťuje samozřejmě nic. A tohle děláš rok a půl. Já jsem tušil, do čeho jdu, protože mě oslovil jeden můj kamarád s tím, že tahle instituce existuje na VUT, a že tímhle způsobem získávají levně lidi, kteří jsou nějakým způsobem šikovní. No a reálně, abys získala představu, tak za rok a půl tuším, že moje odměna činila souhrnně zhruba 30 000 Kč. To bylo asi v roce 1999.

Vladka: Zmínil jsi, že jsi rozjížděl dvě vlastní firmy. Máš nějakou i teďka, nebo ti vyhovuje dělat jen v eManu?

Jirka: Moje třetí firma je dodavatelem eMana. V jednom okamžiku to totiž vypadalo, že pro mě nebude v eManu tolik práce, takže jsme se domluvili na polovičním úvazku. To bylo tři čtvrtě roku zpátky. Mě navíc baví roboti a takový velký stroje, takže jsem využil příležitosti, že mám jednoho kamaráda, který mě pustil k sobě do dílny. Tam jsem se naučil ovládat několikatunový velký CNC soustruhy a velký CNC frézy, a dokonce jsem na tom dokázal i něco vyrobit. A nezničil jsem při tom nástroje, samotný stroj, ani ten výrobek. To mě strašně bavilo, takže tím se odreagovávám. Ale není to úplně ten business, kterým bych se chtěl živit. Nicméně k robotům mě to táhne, člověk si postaví třeba 3D tiskárnu nebo jiné roboty. Tohle dělám, když zrovna nepracuju pro eMan.

Vladka: Říkal jsi, že ti ve firmě v Hradci vadil Perl. V jakém jazyku se teď víc vidíš? V čem programuješ?

Jirka: Já neprogramuju, jsem Solution Architect, takže bych ani správně vůbec neměl programovat, ale musím to znát. Za svůj život jsem programoval nechci říct, že úplně ve všem, co existuje, ale myslím, že třeba v Ruby on Rails jsem vytvořil svůj první projekt ještě než Honza Strnádek vůbec věděl, co Ruby on Rails je. Jsou různý příležitosti, kdy člověk přijde k nějakýmu jazyku, ať už k čistýmu Céčku, Javě, Perlu, prostě k čemukoli. Do toho všeho v tuhle chvíli do určité úrovně vidím, ale než bych dokázal něco napsat, tak vždycky potřebuju nějaký čas, abych se adaptoval na současný stav.

V IT jsem od svých 10 let, to byl rok 1989 a v roce 1993 a 1994 jsem byl mistrem republiky v programování, a pak jsem to docela dlouhou dobu učil. To mi bylo 14 nebo 15 let a učil jsem dospělé, jak to mají dělat. Dokázal jsem se tehdy uživit mnohem líp než moji rodiče. Tím, že jsem psal software. Díky tomu jsem opravdu poznal těch jazyků strašně moc. Nechtěl bych dneska říkat, že nějaký jazyk umím, ale je pro mě hrozně jednoduchý se do jazyka dostat a něco v něm začít psát. A že bych měl nějakou osobní preferenci? To asi nemám, ale mám osobní antipatie, jako třeba k tomu Perlu. Nedávno, asi týden zpátky, jsem viděl nějakou anketu, kterou dělal Stack Overflow, a tam se dívali, jak jsou různé jazyky hodnoceny v jejich příspěvcích. Dopadlo to tak, že Perl vede v úplně nejhateovanějších jazycích světa, takže nejsem sám.

 

 

Vladka: Jak to, že už jsi ve 14 letech uměl dobře programovat? Kde ses k tomu dostal?

Jirka: Já vůbec nevím. Je to prostě nějaká záhada. Nedokážu to vůbec říct. Mě to strašně bavilo a trávil jsem tím hrozně moc času. Počítač jsem doma neměl, protože jsme byli taková standardní rodina, neměli jsme žádné extra příjmy. Tím pádem jsem chodil tam, kde ty počítače byly, což byl Dům dětí a mládeže, případně Střední škola strojírenská, která je hned vedle. Tam měli spoustu pěkných grafických stanic a na nich se dalo leccos dělat. A když to člověk uměl, tak ho k tomu i pustili, což nebylo úplně běžný, protože většina dospělých neuměla ani zapnout počítač. Všichni se toho báli. Existovalo pár dobrých her, které rádi hráli moji vrstevníci, ale málokdo zkoušel něco programovat. Ta komunita byla relativně malá, takže ono se řekne, že člověk něco vyhrál, ale reálně soutěžil asi proti tisícovce lidí. Takže to zase není nějaký závratný úspěch.

Vladka: V čem spočívá tvá práce Solution Architecta, když neprogramuješ? Co si pod tím mám představit?

Jirka: Solution Architect je ten, kdo má dostatečnou technickou znalost a bussiness vnímavost, aby si dokázal se zákazníkem sednout a vyřešit, co chce a proč to chce. Dohodnout se na tom, jak by mohlo vypadat cílové řešení. Pokusí se ho navrhnout, nakreslit a popsat tak, aby tomu rozuměli lidi, kteří to budou programovat. Hlavně do toho musí vnést nějaký řád, protože zpravidla to bude programovat víc lidí a každý na to má jiný pohled. Solution Architect by měl zajistit, aby byl jejich pohled jednotný. To znamená, že napříč platformama dokážeme vyrobit stejnou aplikaci, která bude dělat to, co zákazník chce. Je tam i trochu té projekťácké práce a skillů, protože Solution Architect se podílí na řízení projektu, a i na komunikaci se zákazníkem.

Vladka: Co se ti líbí na eManu?

Jirka: Líbí se mi nadšení vlastníků pro to dělat vlastní věci správně. Líbí se mi jejich otevřenost a férovost, takové to že nemají hodnoty napsané jenom na zdi, ale žijí jimi i ve firmě. To je věc, která se úplně často nevidí. Už jsem zažil dvě firmy, kde si najali konzultanty, aby vytvořili vizi a misi a další věci, které si vlastníci mysleli, že jim strašně pomůžou. Vlastně jim někdo řekl, že jim to pomůže a někdo jiný jim to externě vytvořil. Většinou to dopadlo tak, že se s tím ti vlastníci ztotožnili, ale nikdy tím nežili. A lidi, kteří v těch firmách pracovali, to samozřejmě viděli. Viděli, že v těch vlastnících to není a spíš se tomu vysmívali. Tady vidím, že to v těch lidech prostě je. Že chtěj ty hodnoty, které si nastavili, tak že si je chtěj držet ne proto, že by jim někdo zvenku řekl, že by to bylo dobrý, ale že sami cítí, že by to tak mělo fungovat. To je důvod, proč mě to tady baví.

Pak mě baví pracovat s talentovanýma lidma, kterých je tady hodně. A co mě ještě baví, tak předávat vlastní zkušenosti a znalosti lidem, kteří jsou už dneska skoro o generaci mladší než já. A posouvat je tam, kam by se třeba dostali taky, ale trvalo by jim to dýl a třeba by to nebylo tak efektivní. To je to, co mě baví.

 

 

Vladka: Proč nechceš opustit Hradec? Proč se ti nechce do Prahy?

Jirka: Do Prahy se mi nechce z mnoha důvodů. Jeden důvod je, že mám dva kluky, kteří chodí do třetí a čtvrtý třídy a mají hromady zájmů, který jsou všechny soustředěný v Hradci. Mají tam svoje kamarády, prostředí, které jim vyhovuje. Mám manželku, která tam má práci, které je velmi oddaná. A ráda by to v ní ještě posunula. A kromě toho bych neřekl, že Praha je lepší místo pro vyrůstání dětí než Hradec. V Praze je samozřejmě víc příležitostí pro středoškoláky, koná se tady strašná spousta akcí, konferencí a dalších eventů, kterých se můžou zúčastnit. Je tady koncentrovaná elita v různých oborech, takže až budou na střední škole, tak možná jo.

Ale spíš si myslím, že za těch pět nebo šest let vypadnem úplně někam jinam. Že to nebude Praha, ale úplně nějaká jiná země, protože se přiznám, že je mi to tady trošičku malý. Já tím, jak jsem dlouho pracoval pro Tech Data Distribution, kde to byl velký mezinárodní tým ze 40 zemí, tak tam jsem se naučil dělat globální business a strašně rád bych se k tomu vrátil. Tady totiž cítím, že nejsem schopný využít všechny možnosti, který v tom businessu jsou. Takže uvidíme, jak to bude kompatibilní s plány mé ženy a dětí.

Vladka: Ty země jsou pro tebe zajímavé, protože tě zajímá robotika, velké stroje, CNC a podobně? Je tam větší trh a možnosti v tomto oboru?

Jirka: Já si myslím, že z velké části je to tohle – robotika a automatizace, umělý inteligence a samozřejmě s tím spojený i ty velký stroje, s pomocí kterých se dají ty menší poměrně komfortně vyrobit. Z velké části je to ale proto, že chci dát svým dětem jinou příležitost, než jsem měl já. Myslím si, že by se neměli poměřovat s lidma, který můžou potkat tady, ale měli by se měřit se špičkou spíš globální. To se nestane, když nebudou umět dobře anglicky. A anglicky se nenaučí dobře, když zůstanou v Čechách. Taková je moje vlastní zkušenost, že je potřeba někam vypadnout, začít v angličtině myslet. Nejenom v angličtině mluvit, ale opravdu přepnout, opravdu v tom jazyce přemýšlet.

Důležité je taky vnímat ty příležitosti, které jsou jinde a k nám se dostávají se zpožděním. Když ve světě vzniká nějaký produkt a je úspěšný, tak trvá třeba rok nebo dva, než ho někdo okopíruje u nás a slaví s ním tady úspěch. Já bych byl jednou strašně rád, kdybych svým dětem řekl, že jsem pyšný na to, co dokázali. A myslím si, že bych nemohl být pyšný tím správný způsobem, kdyby dokázali jen okopírovat projekt někoho jiného. Já bych chtěl, aby přišli s něčím vlastním a dokázali to, co jiní nedokázali, tak, jak se to povedlo mně nebo bráchovi. A myslím, že tohle by jim mělo pomoct.

Vladka: Takže tě spíš zajímá Amerika nebo jiné anglicky mluvící země?

Jirka: Může to být Amerika, anglicky mluvící země, ale může to být paradoxně i Čína, Tchaj-wan a země, které jsou technologicky hodně napřed. Tam já se nebráním vůbec ničemu. Hlavně jde o to, aby to přežila moje žena.

Vladka: Co jinak děláš ve volném čase?

Jirka: Když mi to vyjde, tak se snažím naběhat nějaké kilometry a být s dětmi. Toho času, kdy s nimi můžu být, a kdy mě k sobě ještě pustí, už nemám moc, tak se toho snažím využít, dokud to jde. A je jedno při jaké činnosti. Ať už je to nějaká jejich tvůrčí činnost, nebo vyrazíme na kolech někam na výlet, nebo jedeme na road trip. To jsou věci, které s nimi rád dělám, rád trávím čas čímkoli, co si vymyslí. A doufám, že alespoň následujících pět let tím trávit čas budu.

Vladka: Děkuju moc za rozhovor!

Vladana Bačová
Copywriter&Storyteller

Sledujte nás

Kontakt

+420 222 202 222
info@eman.cz

Sídlo a hlavní kancelář:
U Pergamenky 1145/12
170 00 Praha 7

Pobočka Hradec Králové:
Šimkova 1224/2B
500 03 Hradec Králové

Pobočka Plzeň:
Teslova 1266/7
301 00 Plzeň

Pobočka Mladá Boleslav:
Palackého 267
293 01 Mladá Boleslav

Sdíleno